Tak jsem se tady minule rozjel na thema, co mám rád (a říkal jsem, že toho Tomíka Dixonů z Británie), ale vlastně jsem se nepodělil o jednu věc, která mne trápí. Teda ne zas tak moc, že bych kvůli tomu nešel na záchod, ale občas toho mám plný (pilotní) brejle. O co mi jde? O design. Dneska je a musí být design všude, protože by to snad ani jinak nešlo. Takže i v takovém Rudém právu (jako ostatně ve všech plátcích) dnes maj´ pravidelnou rubriku o designu. Jako kdyby to bylo něco, o čem je třeba podrobně referovat. Tedy konkrétně o tom, že někdo něco – obvykle dost příšerného – navrhl, vyrobil, někam dovezl, blbě vyfotil a v novinách nám to pak doporučí jako „design“. Díky neutuchající péči redaktorek a televizních hereček pak touhle ponorkou pravidelně jezdíme na dno Mariánského příkopu (schválně kolik je to metrů mínus? Kuk na Wiki). A v již zmíněném Rudém právu se pak třeba dozvíme, že hodiny můžou mít „polomoderní design“. Tak z toho mám na rtech takový „čtvrtblinkání“, abych se s vámi upřímně podělil o můj pocit.

Pozor: Nestěžuju si. Konstatuju a říkám NE designu v médiích. Blbostem, které nás zaplavují, a se skutečnou kvalitou, nebo snad dokonce designem nemají obvykle nic společného. Protože mne tohle téma hodně trápí, budu se k němu průběžně vracet (ufff… těšte se na seriálek). Jako první výstřel jsou tady tři Pilotovy pravdy o designu:

* Označit něco za design neznamená automaticky plus. Často naopak.

* „Mám rád design“ má stejnou vypovídací hodnotu jako „Dnes je den“.

* Udělejte jednoduchou výměnu: design = řemeslo. Jak to vypadá, nebo zní teď?

Howgh.